Ty naše děti

Podobně jako řadu mých známých šokovalo vyhlášení výsledků studentských voleb, kde to levice totálně prosrala. Zkusil jsem se nad tím zamyslet a vzpoměl jsem si na roky 1967 - 69. V té době jsem studoval v Praze. Jako studenti jsme byli tenkrát také nositeli radikálních změn, aniž jsme uvažovali do budoucna.

Byly to doby protestů, doby nových, pro nás studenty, fantastických snu, když k nám přišli agitátoři s tím, jak je to super na západě, jak my tady zaostáváme. Hovno jsme v té době věděli o životě, o tom že chce-li člověk dobře žít, tak si na to musí vydělat. Že chleba je o dvou kůrkách na obou stranách železné opony a není všechno zlato co se třpytí.
Pak přišel vlastně teprve život, práce, rodina a starosti. Až pak si člověk uvědomuje, že životní hodnoty jsou někde jinde než si původně, při bezstarostném životě studenta, dotovaného rodiči, myslel. Takže, když se nad tím vlastně zamyslím, zase takový šok to není.
Vzpoměl jsem si totiž na svého synovce, který před několika léty dokončil "výšku" s myšlenkou, že na něj všude čekají. Domníval se, že po něm, jako inženýrovi všichni vztáhnou ruce. Přece jako inřenýr nepůjde dělat, jako jeho maminka, pod nějakých 20 táců. Zahy vystřízlivěl a byl rád že získal místo i za 16 tisíc.
A tak uvažuji i o tom, že státy, kde je volební právo až od 21 nebo dokonce od 23 let, věděly co dělaly.